Náhody neexistují

To, co bych chtěl v následujících řádcích sdělit, jde těžko slovy popsat. Přesto bych se o to rád pokusil. Na začátku stojí rozhodnutí, poměrně zásadní. Nabídka účasti na setkání mládeže s blízkými přáteli, velmi atraktivní cesta do zahraničí, slíbená práce na dlouho plánovaném projektu, nebo dovolená s rodiči. Přiznávám se, že po dlouhém přemýšlení, ale zvolil jsem poslední variantu. Dlouho dopředu naplánovaná dovolená padla právě na víkend, kdy se naskytlo tolik pro mě zajímavých akcí. Už to, pro mě bylo jakési vnitřní zadostiučinění, že jsem se rozhodl dobře, ale přiznávám, zároveň mě to dost mrzelo. Následující události mě však dostatečně přesvědčili, že jsem zvolil právě tak, jak jsem zvolit měl. Ale to už trochu předbíhám.

Dovolená s rodiči skýtala pět dní. První čtyři dny asi přeskočím, protože dny ubíhaly přesně tak, jako všechny ostatní všední dny. Ráno jsem se probudil, přišel ke snídani a probral s rodiči, co by si dnes představovali za program. Musím dodat, že jsem plnil z větší části pouze roli řidiče spolu s úlohou většinového tvůrce programu. Po snídani jsme se často vydali na nějaký výlet do okolí. Jedním z nich byl výlet na blízké poutní místo. Velmi hojně navštěvovaný kostel Nejsvětější trojce. Tam jsem si uvědomil, že jsem se ráno při tom všem, ani nestihl pomodlit a dny prožíval spíš se sebou než s Bohem. Všechny tyto dny se neuvěřitelně pomalu vlekly a teď už vím proč. Nebylo to podle mého plánu. Nebyly to akční dny s kamarády, na které jsem byl v poslední době zvyklý. S odstupem času jsem ale nesmírně rád, že jsem vybral právě tuto variantu. Nastal však poslední den, o kterém vám chci zvláště něco napsat.

Ten den začal jako většina předešlých letmou ranní modlitbou a měla následovat cesta domů přes více jak půl naší republiky, tedy cca 300km s různými zajímavými zastávkami. Nastoupili jsme do auta a až tam se domlouvali, kam vyrazíme. Jelikož jsem měl málo paliva, rozhodl jsem se podle mé navigace pro jednu ze čtyř blízkých benzínek, kde natankuji. Zajímavá část se začíná rozbíhat. Právě když jsem ujel prvních deset kilometrů, přejel jsem mírný převis a auto se na malý okamžik rozhoupalo na rozvlněné silnici. Od té doby jsem slyšel nějaký divný zvuk zpod mých nohou. Slyšel jsem ho i přes zvuk rádia, které jsem následně vypnul, ač to v takových situacích běžně přecházím. Tím se dostávám ke značce, kterou nenápadně vložím, za každou činnost kterou bych běžně neudělal. Tedy, vypnul jsem rádio, a zjistil jsem, že ten divný zvuk, se ozývá, když přibrzdím, nebo se auto nadměrně zhoupne. Podobnou situaci jsem už zažil, a jednalo se o brzdové destičky. Nepřikládal jsem tedy nijak velkou váhu divným zvukům zpod auta.  Přijel jsem až na benzínku, natankoval jsem a při výjezdu z benzínky jsem viděl nějakého muže, jak si dofukuje pneumatiky. Napadlo mě, že bych tím mohl vyřešit ten divný zvuk, který jsem po cestě slyšel. Zastavil jsem za toho pána co si pávě kola dofukoval. Když skončil, přejel jsem na jeho místo, a zeptal se ho, jestli můžu jít po něm, jelikož hadice, kterou se přiváděl vzduch k pneumatice, se měla po použití vrátit obsluze. S úsměvem mi odvětil, že není problém, ať hadici nevracím, že ji rád vrátí namísto mě. V předchozí činnosti jsou hned dvě značky činností pro mě neobvyklých. Málokdy po cestě dofukuju pneumatiky, a benzínka byla jedna z těch, na které běžně nejezdím. Jakmile dokončil můj předchůdce svou činnost, začal jsem dofukovat já. Když jsem klekl k poslednímu zbývajícímu kolu, zůstal jsem jen zírat. U pružiny tlumiče se pod miskou, která drží pružinu, běžně nachází asi 15 cm místa nad kolem. U mého kola to místo nebylo ani na špendlíkovou hlavičku. S tátou jsme se situaci pokoušeli nějak řešit, ale řešení nepřicházelo. Na vysvětlenou je potřeba dodat, že to byla poměrně zásadní věc. S podobnou vadou se bezpochyby nedalo vůbec pokračovat. Prasklá pružina se mohla kdykoliv roztáhnout úplně a tím pádem hrozila roztržením pneumatiky. Kdyby opravdu pružina pneumatiku propíchla, už bych nezatočil ani nezabrzdil a nehoda by byla téměř jistá. Co kdybych jel natankovat na dálnici? Nechtěl jsem v ten moment ani domýšlet! Byl zázrak již to, že jsem dojel až sem. Celou dobu, kdy jsem měl auto zvednuté a ležel jsem pod ním, stál opodál pořád ten muž, co dofukoval přede mnou a sledoval nás. Neměl nijak zvlášť zájem nám pomáhat, jen nás sledoval a usmíval se. Ne, že by se nám vysmíval, prostě se usmíval. Situace byla poměrně bezvýchodná, proto jsem přišel za tím mužem, vypadal jako místní, a zeptal jsem se ho, kde by se dal najít poblíž nějaký autoservis. Odvětil, že jeden je tak 300 metrů odsud ale, že tam přijímají minimálně 14 dní dopředu a to na objednávku. Jinak poblíž žádný servis není. Po té se ale s úsměvem a ruským přízvukem nabídl, že mě do toho servisu doveze. Stačilo však vysvětlit cestu a já se s tátou vydal hledat onen servis. Servis jsme s obtížemi našli. Po krátké prohlídce nám technik řekl, že se diví, že tohle ještě neviděl. Když prý tahle miska od tlumiče praskne, tak většinou úplně. Nám se zastavila tak 2 mm nad kolem. No, nicméně dodal, že stejně na dílně naše tlumiče nemá a opravit by nám to mohl nejdříve za dva dny. V momentě, kdy jsem se mu snažil vysvětlit, že opravdu tolik času nemáme, přišel jiný technik. Při názvu města, do kterého jsme měli namířeno na konci cesty, právě vcházel do dveří a zcela jistě jej zaslechl. Přidal se tedy do rozhovoru a nakonec vše vyřešil on. Jelikož měl v onom 300km vzdáleném městě kamarády, sedl do auta a pro díly k opravě auta nám zajel ve své obědové pauze. To už jsme auto s dalším technikem zvedali do výšky a společně sundávali kola. Všechny díly, které jsme potřebovali, byly během chvilky na místě. Oprava trvala sice delší čas, ale při čekání jsem si velmi vzácně povykládal s tátou. Koneckonců mi po návratu domů pověděl, že to byl pro něj asi největší zážitek z dovolené.  Celá historka se jeví jako poměrně banální, jakou zažívá každý z nás. Pro mě a pro naši rodinu byla však zcela jedinečná.

Tu neděli bylo ústřední myšlenkou kázání v kostele to, že v životě neexistují náhody, jen Boží vůle. To že jsme se ráno rozhodli jet tam, kam jsme jeli, to že jsem vybral právě tuto benzínku, kde natankuji, že se bratr ráno modlil zvlášť ke každému z našich andělů strážných, že jsem ráno našel zapomenutý růženec, to všechno náhody nebyly! A ten muž, ten člověk, který mě pozoroval na benzínce, kdo to byl? Já jsem si jistý, že to byl On! Jeho tvář mám neustále na mysli. Celou dobu byl s námi, prostřednictvím různých lidi. Nejen jeho, ale i další lidi, které jsem v tento den potkal.

Jak jsem si jistý, že jsem dnes nezažil ani jedinou náhodu. Jak jsem si jistý, že ten člověk který se na mě v mé krizi usmíval, a svou pomoc mi nabídl, až když jsem o ni poprosil, byl On. Jak jsem si jistý, že vedle mě je neustále anděl strážný. Jak jsem si jistý, že všechny modlitby Bůh moc dobře slyší. Jak jsem si jistý, že jsem dnes přežil svou vlastní smrt a vděčný za to, že to tak je! Jak jsem si jistý, že náhody neexistují. Bože dal jsi mi poznat, že můj úkol zde na Zemi ještě není zcela hotov.

ANONYM